Letos uplyne již 110 let od chvíle, kdy bratři Lumièrové dne 28. 12. 1895 uspořádali v kavárně Grand café na pařížském bulváru des Capucines historicky první veřejné filmové představení na světě. Netrvalo dlouho a film dorazil i do Čech. V roce 1898 představil v samostatném pavilonu Českého kinematografu postaveném u příležitosti Výstavy architektury a inženýrství na pražském Výstavišti své první snímky natáčené v Praze architekt Jan Kříženecký.
Pro zajímavost si některé z nich můžete stáhnout zde: Výstavní párkař a lepič plakátů, Dostaveníčko v mlýnici, Smích a pláč.
Film je tedy na světě o něco málo přes sto let. V porovnání s ostatními druhy umění je tedy film stále uměním nejmladším. Během dvacátého století prošel ale film natolik dynamickým vývojem, že si získal oblibu tolika příznivců jako žádné jiné umění. S příchodem televizní techniky a o něco později videa se vedle obrazů, knih či gramofonových desek staly videotéky běžnou součástí každé domácnosti. A ať se to komu líbí nebo ne, ve většině moderních rodin se do videotéky dnes chodí častěji než do knihovny. Nyní nepřemýšlejme nad tím, jestli to je vývoj správný a žádoucí, ale vezměme tuto skutečnost jako nezměnitelný fakt.
Proto je například s podivem, že zatímco se na českých školách vyučují dějiny literatury a prokázání dostatečných znalostí z českého jazyka a dějin literatury je povinnou součástí každé maturitní zkoušky, filmu se takové pozornosti nedostává. Přitom by si již díky svému vlivu a rozsahu působení zasloužil pozornost s literaturou minimálně srovnatelnou.
Tyto stránky nevznikly proto, aby zachránily tuto situaci. Vytčení a stanovení si takovýchto cílů by bylo neuváženým velikášstvím. Těch českých filmů bylo za těch sto let existence české kinematografie natočeno přecejen poměrně hodně. Zcela určitě je ale jedním z hlavních cílů těchto stránek vyvíjet v rámci možností snahu o nápravu. Jejich cílem je připomínat jak jednotlivé snímky, z nichž mnohé již upadly v zapomnění, tak osudy jednotlivých filmařů, kteří měli určitý význam pro český film a dnes již jejich jména nikomu nic třeba ani neříkají.
Osudy těch jednotlivých "báječných mužů s klikou" či "všech mladých bystrých mužů a žen" nám můžou leckdy připadat směšné. Můžeme k nim chovat úctu a obdiv, ale můžeme se jim také často posmívat. Stejně jako jiné druhy umění, ani film se totiž zcela přirozeně neubránil tomu, aby kromě umělecky hodnotných děl nevznikla v jeho historii také mnohá díla z kategorie filmového braku či kýče.
V žádném případě bychom se ale neměli tvářit, že mnohé snímky nevznikly a neexistují. Stejně jako v dějinách obecně platí, že co se stalo, nedá se odestát, ve filmové historii platí lehce pozměněné pravidlo pravící, že co se natočilo, nedá se odtočit. Záleží už jen na nás, jak se s jednotlivými snímky vyrovnáme a jaké k nim zaujmeme stanovisko. Zda se jim budeme obdivovat či jimi budeme opovrhovat.
Tyto stránky v současné podobě nepůsobí, že by si kladly za cíl věnovat se české filmové historii, neboť jsou zde zatím spíše filmy současné a aktuální. Tedy ty, které byly natočeny od roku 1991 do současnosti. Je to dáno tím, že jsem se rozhodl postupovat proti proudu času, aby bylo možné na těchto stránkách diskutovat i o aktuálních novinkách v kinech. V budoucnosti by zde měly přibývat základní informace o jednotlivých českých filmech, které by se měly postupně rozšiřovat a rozšiřovat dle možností, dostupných materiálů a pramenů.
Rozhodl jsem se věnovat práci, která nebude nikdy zcela hotová a nikdy nedospěji do fáze, kdy už by nebylo co dělat a na čem pracovat, protože by byla historie českého filmu do posledního puntíku probádaná. Proto uvítám jakékoli návrhy na spolupráci, připomínky, podněty a nápady.
Pokud se mi podaří alespoň některé návštěvníky a čtenáře těchto stránek seznámit s filmy, o kterých dnes nic netuší, ale za několik dní budou patřit mezi jejich nejoblíbenější, pak budou mít tyto stránky a práce na nich smysl.
Jan Šiman, 6. listopadu 2005
